Botanická zahrada – Archeopark
Místo, na kterém se Archeopark nachází, se místně nazývá „Na Farkách“ nebo také „Větrník“ či „Nad Podhořím“. Na severovýchodě k němu přiléhá bývalá cihelna (místně zvaná podle posledních majitelů „U Osbornů“). V ní se ještě počátkem dvacátého století těžila cihlářská hlína. Díky těžbě vznikla výrazně zahloubená deprese.
Plocha vlastního Archeoparku (pozemek 1366/1 k-ú. Troja) byla ještě počátkem století intenzivně zemědělsky obdělávaná, pole se zde nacházela až do roku 1970, kdy se začalo stavět sídliště Bohnice.
Poloha „Na Farkách“ je výrazně vymezena dvěma bočními údolími a má strategicky velmi výhodnou polohu na okraji terasy nad Vltavou. Pohledem je odtud možno obsáhnout tok v délce více než 3 km.
Vzhledem k blízkosti vody a kvalitě půdy i dostatku hlíny na výrobu keramiky si lidé toto místo a jeho okolí zvolili k obývání již v pravěku. Při archeologických průzkumech v letech 1966 – 1973 byly na ploše asi 35 ha (na většině této plochy se dnes nachází bohnické sídliště) prozkoumány pozůstatky celkem pěti osad a stejného počtu pohřebišť z různých období pravěku. Lidé zde žili, pracovali a umírali již v mladší době kamenné (6000 – 4000 př. n. l.), v pozdní době kamenné (4000 – 2000 př. n. l.) a ve starší a mladší době bronzové (1800 – 800 př. n. l.).
Ve starší době železné (6. – 5. století př. n. l.) zde žili předchůdci Keltů – lidé kultury, kterou označujeme jménem bylanská. Postavili zde své obytné domy (polozemnice) i hospodářské přístřešky. Jejich osada byla pravděpodobně obehnána palisádou. Po jejich životě zde zůstaly zachovány pouze zahloubené části jejich staveb, zlomky keramických nádob, poškozené kamenné, kostěné i železné nástroje a zlomky zvířecích kostí.
Vybudovat v těchto místech Archeopark byl nápad dr. Ivany Pleinerové z Archeologického ústavu AV. V současné době zde můžete vidět plochu, ohrazenou palisádou, a bránu s ochozem. Uprostřed se nachází kultovní okrsek, ohrazený v zemi zahloubeným žlábkem.
Plocha slouží v současné době k jednorázovým akcím, které si kladou za cíl široké veřejnosti zpřístupnit poznatky o životě našich předků.
Pokud se budete chtít o historii tohoto zajímavého místa dozvědět více, kontaktujte Archeologické oddělení Muzea hl. m. Prahy, rádi poskytnou podrobnější informace (e-mail: m.smolikova@volny.cz).
Bližší informace o konání jednotlivých akcí v Archeoparku se dozvíte v Kalendáři akcí.
2. Co je experimentální archeologie?
A nyní trocha teorie: Co je experimentální archeologie? Archeologický výzkum objevuje a vynáší na světlo pozůstatky života našich dávných předků. Z předmětů samotných se však o tom, jak žili, co a jak dělali, nedovíme všechno. Proto v šedesátých letech 20. století vzniká experimentální archeologie – vědní obor, který prakticky ověřuje a doplňuje poznatky a představy o pravěkých pracovních postupech. Jeho metodou je rekonstrukce výrobních činností, technik i nástrojů a objektů jimi vytvořených a dále studium průběhu a výsledků těchto pokusů. Experimentu v archeologii se postupem doby věnuje stále více odborníků právě proto, že umožňuje rozšířit poznatky, získané archeologickým výzkumem. Tato odnož archeologie však v sobě má zároveň i velký potenciál vzdělávací a výchovný, například jako náplň volného času i celoroční činnosti jednotlivců a zájmových skupin lidí nejrůznějšího věku. Nejde tu jen o prosté zkoušení a napodobování pravěkých technologií. Experimentální archeologie láká především možností poznávat a zkusit si na vlastní kůži, jaký asi byl každodenní život dávných lidí – na rozdíl od nás – bytostně spjatých s přírodou.
Troja v pravěku
„Převezeme se přes Vltavu do Troje a obejdeme pomologický ústav. Jeho zahrady jsou položeny na úrodných pozemcích, k jihu skloněných, pod vysokou strání, která je od severu chrání. Říká se zde ´pražská Riviéra´ a vskutku je zde jaro o 14 dní dříve, nežli jinde v pražském okolí. Tak příznivá poloha přivedla sem i naše předhistorické obyvatelstvo, které usadilo se na pozemcích nynějšího ústavu a ještě dále ku staré Troji.“ ‑ napsal v roce 1921 ve své knize „Praha v době předhistorické“ známý popularizátor našich pravěkých dějin libeňský učitel Eduard Štorch.
Výsledky dosavadního archeologického bádání mu však tak úplně za pravdu nedávají. Trojská kotlina, a to právě její pravobřežní část nepatřila k hlavním pravěkým sídelním oblastem. Analýzy hustoty pražských archeologických nálezů pro jednotlivá období ukazují, že lidé se tehdy usazovali především v údolích a okolí velkých i malých potoků. Trojská oblast tomu svým charakterem nevyhovuje, naopak levobřeží, tedy území od Bubenče a Podbaby přes Dejvice, Vokovice, Veleslavín až do Liboce patřilo v pravěku k nejvyhledávanějším. Bylo to dáno zřejmě nejen vodními zdroji a příznivým mikroklimatem, ale i kvalitou půdy a půdního substrátu: pravobřeží v úseku od západního okraje Libně přes Troju do Podhoří má substráty nejhorší kvality a chudé půdy, v Bubenči jsou substráty vyšší a nejvyšší kvality a převládají půdy spíše bohaté. Na obou březích Vltavy a Císařském ostrově pak najdeme půdy nivní.
Stopy po přítomnosti nejstarších lidí se přímo v Troji ani širším území trojské kotliny dosud nenašly. Nejbližší paleolitické nálezy (paleolit ‑ starší doba kamenná ‑ 2 500 000 až 10 000 let př.n.l.) pocházejí ze Suchdola, Sedlce a Jenerálky. V Suchdole objevené staropaleolitické nástroje byly vyrobeny z valounů nebo zlomků buližníku a křemence a svědčí o tom, že i pražské území bylo navštěvováno skupinami staropaleolitických lidí (druhu Homo erectus), kteří se pohybovali na svých cestách za potravou na velké vzdálenosti, po známých trasách a periodicky osidlovali nejvhodnější terénní útvary jako napajedla nebo stezky zvěře či zdroje surovin k výrobě nástrojů. Lovili slony, nosorožce, koně, jeleny, bizony, ale i drobnější kořist jako bobry, myši i ptáky a ryby. To doplňovali rostlinnou složkou, kterou získávali sběrem. S oblibou si vyhledávali tábořiště na březích vodních ploch nebo toků , případně v blízkosti soutoků, pramenů či jezírek se stálou spodní vodou. Zbytky ohnišť z doby o něco mladší ‑ ze středního a mladšího paleolitu, nalezené přímo naproti Podhoří ‑ v Sedlci, jsou dokladem toho, že člověk již ovládl oheň, který využíval při přípravě potravy i k získání tepla. Objev části mladopaleolitického sídliště v Jenerálce poskytuje stále nové podněty pro zkoumání důležitého období mladšího paleolitu, ve kterém vyvrcholil vývoj loveckých kultur celé doby kamenné. Člověk (již našeho typu ‑ Homo sapiens sapiens) v té době osídlil celý svět, když poprvé pronikl i do Ameriky a Austrálie. Dosáhl nejen vrcholného mistrovství ve výrobě kamenných nástrojů, ale i naší úrovně myšlení a řeči, provozoval i hudbu a tanec a vedle krásných maleb, dochovaných zvláště v jeskyních západní Evropy, je známo i velké množství drobných rytin a sošek taktéž z našeho území. V pozdním paleolitu (10 000 až 8 000 let př.n.l.), závěrečné fázi starší doby kamenné, došlo postupně k ústupu ledovců a zvýšila se hladina světových moří, takže některé části pevnin, dříve přístupné, byly mořem odděleny a spojení po souši se přerušilo, což významně ovlivnilo život na těchto územích. Na Předním Východě se díky vzrůstajícímu podílu sběru travin v lidské výživě a vypozorování možností regulace jejich růstu umělým výsevem uskutečnila v 9. až 7. tisíciletí př.n.l. tzv. zemědělská revoluce, která zásadně ovlivnila život lidských společenství až do současnosti. V Evropě v té době ještě lidé žijí dosavadním kořistnickým způsobem života v období, které se nazývá mezolit (8 000 až zhruba 5 000 let př.n.l.). Mezolitická kultura končí v kontaktu se zemědělskou neolitickou civilizací, která se postupně rozšiřuje z jihovýchodu. V pražské oblasti není pro tuto dobu doloženo hojnější osídlení, v trojské kotlině pak zatím nejsou nálezy žádné.
Období neolitu (mladší doba kamenná ‑ u nás přibližně od poloviny 6. tisíciletí do poloviny 4. tisíciletí př.n.l.) se výrazně liší od dob předchozích. V závislosti na vhodných půdách a klimatu se postupně šíří nový, zemědělský způsob hospodaření. Neolitičtí lidé si budují velké dřevěné, tzv. dlouhé domy, obývané patrně jednou mateřskou velkorodinou, a ohrady pro dobytek, k čemuž potřebují dokonalejší nástroje jako sekery, tesly a dláta, které vyrábějí z kamene již nejen štípáním ale novými technikami: broušením, řezáním a vrtáním. Používají se ještě i drobné úštěpy, například jako součásti srpových ostří skládaných z jednotlivých čepelek, vložených do rukojeti ze dřeva či parohu. Lidé postupně ovládli i další vymoženosti: začali si vyrábět keramické nádoby, spřádat nitě a tkát látky, mlít obilí na kamenných drtidlech apod. Na území Prahy přišli první zemědělci již před rokem 5 000 př.n.l. Své osady zakládali na nejúrodnějších půdách (nejdříve byly zjištěny v pásu od Dolní Liboce přes Veleslavín, Vokovice, Střešovice a Šárku do Dejvic a Bubenče a dále do Libně, později i v jiných částech Prahy), poblíž osad pak pohřbívali své mrtvé. I trojská kotlina tedy v této době hostí své první trvalejší obyvatele ‑ lid kultury s lineární keramikou a posléze s keramikou vypíchanou (asi 5 500 až 3 000 let př.n.l.). Stopami po nich jsou převážně sídlištní jámy se zlomky keramiky – je zdobená rytými volutami, klikatkami a vrypy a poté pásy vpichů, provedených dřevěnými či kostěnými kolky – a hroby s kostrovými pohřby. Neolitické nálezy známe i z trojské oblasti. Kulturní vrstva s lineární keramikou byla zjištěna roku 1968 v místech bývalé hospodářské usedlosti Tříkrálky v Bohnicích v ulici V Zámcích č. 56 a kostrový hrob kultury s keramikou vypíchanou v roce 1913 při stavbě domu pana Hořejšího v ulici Nad Kazankou č. 40. Z něho byl získán náhrdelník z mušlových trubiček a mramorové náramky, které jsou pozoruhodné tím, že surovina pro výrobu těchto ozdob byla těžena v prvních prokázaných lomech v Čechách v okolí Sázavy. Další kulturní jámy či hroby téže kultury byly porušeny i při stavbě domu čp. 194 v ulici Nad Kazankou č. 34.
Někdy kolem poloviny 4. tisíciletí př.n.l. nastává v Evropě období, v němž se až do počátku 2. tisíciletí př.n.l. střídá celá řada kultur. Toto přechodné období mezi neolitem a dobou bronzovou, nazvané eneolit, charakterizuje několik jevů. Především se začíná užívat kov (měď a bronz) k výrobě nástrojů a ozdob, postupuje řemeslná specializace, rozvíjí se směnný obchod a s rozšiřujícím se chovem dobytka roste i úloha muže jako vykonavatele většiny důležitých činností. Eneolitičtí lidé žijí v opevněných rovinných osadách nebo výšinných sídlištích, v chatách menších rozměrů, které obývá vždy jedna rodina současného typu. Takové známe z ostrožny nad Podhořím, pomístně zvané „Na Farkách“, kde byla v roce 1974 odkryta chata s keramikou předřivnáčského stupně a s kamennými a kostěnými nástroji. Výšinné sídliště Zámka u Bohnic bylo objeveno jedním z průkopníků pražské archeologie páterem Václavem Krolmusem v polovině 19. století. Od té doby zde bylo prozkoumáno několik desítek objektů, patřících povětšině kultuře řivnáčské, včetně sídlištní jámy s nepietním pohřbem dvou neúplných lidských koster. Zajímavý objev byl učiněn na podzim roku 1915. Majitel pan Švestka tehdy odkopával svoji parcelu u zahrady bývalého pomologického ústavu v Troji (dnes v ulici Nad Kazankou mezi čp. 195 a 171). Místní občan, pan učitel Růžička, tam nalezl lidské kosti, dále kameny snad z obložení hrobů a části tzv. tulipánovitých pohárů ‑ charakteristické keramiky staroeneolitické kultury michelsberské.
Zhruba od 17. století př.n.l. se ve střední Evropě objevují první kulturní skupiny doby bronzové. Poté co lidé poznali možnost a výhody mísení mědi s cínem, se znalost metalurgie a výroby bronzových nástrojů po Evropě rychle rozšířila. Čechy se v té době staly ústřední oblastí významné starobronzové kultury únětické, která byla poprvé rozpoznána a nazvána podle pohřebiště, objeveného v minulém století v Úněticích na dnešním severním okraji Prahy. Lidé této kultury měli přímé spojení a alpskými důlními a metalurgickými okrsky, dokladem čehož jsou mimo jiné nálezy měděné suroviny v podobě hřiven. V trojské oblasti jsou archeologické památky ze starší doby bronzové známy z ostrožny „Na Farkách“ nad Podhořím: v 60. a 70. letech zde byla zkoumána osada lidu kultury věteřovské, obehnaná mělkým příkopem a ohrazená patrně palisádou a zdí z nasucho kladených kamenů. Zachyceny byly i zásobní a sídlištní jámy s keramikou a kamennými nástroji. V dnešní ulici Rešovské pak byly při stavbě bohnického sídliště v 70. letech prozkoumány dvě skupiny věteřovských kostrových hrobů (v jedné bylo šest hrobů, ve druhé dva). Mrtví tu byli uloženi do hrobových jam, většinou obložených i zavalených kameny, s milodary, které tvořily keramické misky a poháry, bronzové ozdoby jako jehlice, drátěné spirálky a plechové nášivky, a jantarový korál. Také na již zmíněné parcele pana Hořejšího v ulici Nad Kazankou byl zachycen kostrový hrob s úzkou, dlouhou dýkou únětického typu se dvěma nýtky.
V následující střední době bronzové (asi 1 550 ‑ 1 200 let př.n.l.) se v pásu od Karpatské kotliny po dnešní Francii rozšiřují mohylové kultury, jejichž hlavním společným znakem bylo pohřbívání zemřelých pod mohylou často se zbraněmi (muži) nebo množstvím bronzových šperků (ženy). Patrně díky předpokládanému pohyblivějšímu způsobu života mohylového lidu, který souvisel zřejmě i s rozšířenějším chovem dobytka, se nachází méně stop po jejich sídlištích. Při prokopávání ulice Nad Kazankou v poloze „U lisu“ zachránil někdy v letech 1914 ‑ 1916 pan učitel Růžička inventář žárového hrobu kultury mohylové, který tvořila amfora se svisle kanelovaným hrdlem, čtyřmi vypnulinami a a dvěma úšky na těle, přikrytá obrácenou mísou se třemi laloky na okraji, a dále hlazený džbánek rovněž zdobený čtyřmi vypnulinami.
Mladší a pozdní doba bronzová (asi 1 200 až 700 let př.n.l.) je vrcholem celé epochy bronzu. Vzkvétá obchod s mědí, cínem, solí a dalšími surovinami, vznikla již i střediska pro jejich dolování, lidé běžně používají bronzové nástroje ve všech oblastech své činnosti, objevují se i luxusní předměty, jako nádoby i součásti zbroje, tepané z bronzového plechu, ba dokonce zaznamenáváme již první nástroje z nového kovu ‑ železa. Díky zlepšené zemědělské produkci, kterou dokládají velké počty zásobních obilních jam na sídlištích, vzrostl počet obyvatel a tím i hustota osad. Reprezentantem tohoto období je u nás lid kultury knovízské, který ve své době osídlil řadu dosud nikdy neobydlených končin. Podle vysokého počtu knovízských nálezů na pražském území se soudí, že právě ono patřilo ke krystalizačnímu jádru této kultury. V trojské oblasti se knovízské sídliště a pohřebiště nacházelo v prostoru mezi ulicemi Trojskou a Nad Kazankou, u zahrady bývalého Pomologického ústavu (dříve nazýváno polohou „U lisu“). Již páter František Petera‑Rohoznický, další kněz ‑ archeolog, který trávil svůj odpočinek v Praze, se roku 1869 v časopise „Památky archeologické a místopisné“ zmiňuje o „popelišti“ se zvířecími kostmi a zlomky „popelnice“, nalezeném na vinici „Lis“. Také v prostoru jižní části dnešní zoologické zahrady, na bývalé vinici „Černohouska“ byla v témže roce rozrušena jáma s pěti nádobami s popelem. V roce 1931 pak bylo při stavbě vily na parcele č. 376/IV poblíž Pomologického ústavu objeveno několik žárových hrobů, z nichž byly získány keramické nádoby a jejich zlomky, část bronzové jehlice a čtyřhranné bronzové nýtky. Kostrový hrob v jámě, nalezený v 50. letech nedaleko vily čp. 195, tj. v ulici Nad Kazankou č. 46 už patří zřejmě závěrečnému ‑ štítarskému ‑ stupni knovízské kultury, jímž končí i celá doba bronzová.
Po vyčerpání ložisek mědi a cínu a tím i možností výroby a zpracování bronzu lidé objevují železo jako nový materiál k výrobě nástrojů, odpovídající jejich rozvíjejícím se potřebám. Ve střední Evropě se železo obecně rozšířilo někdy na začátku 8. století př.n.l., což je zároveň doba, kdy s počátkem starší doby železné neboli halštatské končí pravěk a začíná doba historická. Dobu halštatskou na pražském území představuje kultura bylanská. Významnou lokalitou z tohoto období na trojském území je již dříve zmiňovaná ostrožna „Na Farkách“ nad Podhořím, kde probíhal v letech 1966 až 1974 archeologický výzkum při stavbě bohnického sídliště. Odkrytý základový žlab svědčí o tom, že tu v době bylanské kultury na ploše asi 1 ha žili lidé v osadě opevněné mohutnou palisádou, která obepínala ostrožnu na severní a jižní straně a na východě ji oddělovala od otevřené krajiny. Ze strany od Vltavy osada ohrazena nebyla. Uvnitř ohrazení byly zjištěny pozůstatky chat, výrobních objektů, zásobních jam i hliníku. Nálezy keramiky (nádoby vyrobené na kruhu, výzdoba kolkovým ornamentem a keramika z hlíny s příměsí tuhy) dokládají, že osada trvala ještě na počátku mladší doby železné.
Kolem roku 500 př.n.l. se v písemných pramenech objevují první zprávy o Keltech jako obyvatelích nejzazší části Evropy, v jejichž zemi pramení řeka Dunaj. Od jména jednoho jejich kmenů, Bójů, se odvozuje jméno naší země ‑ Boiohaemum/Bohemia. Výsledky nových výzkumů ukazují, že ač se donedávna soudilo, že Čechy nepatřily do krystalizačního území vzniku keltské kultury, opak je pravdou. Nasvědčuje tomu mimo jiné existence mohutných hradišť (center osídlení i kultu), velmi bohatých hrobů význačných skupin obyvatelstva a importy luxusního zboží z řeckých a etruských dílen. Keltové byli nositeli kultury laténské, která dala zároveň jméno celému období posledních zhruba pěti set let před změnou letopočtu a dovršila pravěký vývoj na našem území. Laténské nálezy zatím z trojské oblasti neznáme.
Období kolem změny letopočtu představuje významný předěl v evropské historii: expanze římské říše se zastavila na řekách Rýnu a Dunaji a celá první polovina 1. tisíciletí n.l. (tj. doba římská a následující doba stěhování národů) je pak určována vztahy, často válečnými, mezi antickým Římem a „barbarskými“ (germánskými a jinými) kmeny, žijícími za jeho severní a východní hranicí. Keltové v našich zemích, ale i jinde v Evropě, podlehli tlaku Germánů ze severu a vyklidili velkou část dosud drženého území. Hlavní složku obyvatelstva tvořili u nás v té době germánští Markomani. Stopy po jejich zdejším pobytu známe pouze ze širšího území trojské kotliny, kde na levém vltavském břehu byla zjištěna osada z doby římské trvající až do doby stěhování národů, v jejímž areálu bylo nalezeno mimo jiné téměř osmdesát železářských pecí, což z ní činí největší středisko germánského železářství u nás.
V době stěhování národů začínají pronikat na území střední Evropy Slované. Počátky slovanského osídlení našich zemí spadají do 6. a 7. století, kdy Slované přicházejí, usazují se zde a vytvářejí svůj první předstátní útvar ‑ Sámovu říši. Doklady jejich přítomnosti – dva časně slovanské žárové hroby s pinzetou, železným nožíkem a spáleným kostěným hřebenem – byly objeveny v roce 1972 při stavbě bohnického sídliště. Nejstarší slovanská keramika pochází též z hradiště Zámka u Bohnic. Toto významné slovanské hradiště se rozkládá na trojúhelníkovité ostrožně vysoko nad Vltavou. Jeho opevnění bylo vybudováno na rozhraní 8. a 9. století – val na severní straně a zbytek valu u předpokládaného východního vstupu jsou dodnes je patrné. Na západní straně byl výzkumem zjištěn žlab pro palisádu. Význam tohoto hradiště, podobně jako dalších velkých slovanských hradišť na pražském území, postupně klesá v souvislosti se vznikem Pražského hradu jakožto centra českého státu, který se od svých počátků na konci 9. století během následující doby postupně stává důležitým politickým a hospodářským činitelem v tehdejší Evropě.
Botanická zahrada hl. města Prahy
Nádvorní 134
171 00 Praha 7
tel: +420 234 148 111
http://botanicka.cz
Vstupné: 120,- (60,-) Kč
Bezbariérový přístup: ano
« « Projekt ZAHRADA – Informační systém pro zrakově postižené | Restaurace U Pinkasů – Staročeská hladinka – pivo našich předků » »
Můžete nám zanechat komentář, nebo odkázat na tento článek pomocí trackbacku.
Nahrávání ...